Směry origami

V origami existuje mnoho směrů a někdy je těžké určit, co ještě je origami a co už je jenom hraní s papírem. Pro klasifikaci origami si můžeme stanovit několik hledisek nebo chcete-li rozměrů. (Sestavíme tak vlastně souřadný systém jakéhosi hyperprostoru a každý origamista si pak může najít své oblíbené souřadnice.) Z toho vychází také myšlenka origami profilů.

Hlediska klasifikace origami

Diagram origami profilu

• Výchozí tvar papíru
  • pravidelné tvary: trojúhelník, čtverec, pětiúhelník, šestiúhelník, ... pravidelné n-úhelníky až ke kruhu
  • nepravidelné tvary - nejběžnější je obdélník: bankovky, letter, A4, 1:2, 1:3, 1:4,... až dlouhé úzké pruhy papíru
• Stříhání: není dovoleno, je dovoleno, smí se odstřižený kus zahodit nebo musí zůstat na skládance, atd.
• Podpůrné materiály, jako například lepidlo, sponky či drátky pro udržení tvaru
• Vícevrstvé papíry, ať už kombinace AL-fólie a papíru nebo několika barevných papírů, které jsou skládány najednou
• Sestavení modelu z více částí, tady se dá najít několik podkategorií
  • modulární skládání: jeden typ základního modulu je použit mnohokrát k sestavení většího celku
  • multimodulární skládání: základních modulů je několik a jsou použity mnohokrát
  • skládání z více různých částí: segmentovaná (např. klobouk + hlava + sako + kalhoty + límec = postava šaška)
  • nesegmentovaná (např. tělo koně složené ze dvou částí: hlava s předníma nohama + zadní nohy a zadek s ocasem)
  • sestavy od stavebnicových skládanek (např. kostry) až po umělecké koláže (Mítiny obrázky, oribany, oriland...)
• Dozdobování: malováním, barvením, nalepováním ozdob z dalších materiálů, např. textilu, korálků
• Modelování neboli dotváření trojrozměrných tvarů, například při skládání z vlhkého papíru, tento směr může skončit až u kašírování

Směry

Kromě těchto hledisek, které se soustřeďují na techniku skládání, se můžeme pokusit klasifikovat origami podle složitosti, uměleckého dojmu či míry podobnosti modelu s reálnou předlohou. Lze nalézt například takovéto rozdělení na směry:

• Východní-klasické skládání vychází z japonské staré školy, zobrazuje květiny, zvířata, předměty, a je poměrně jednoduché. Skládanky mají pouze přibližný tvar a svůj skutečný vzor pouze napodobují.
• Západní-realistické origami představuje přesnou kopii skutečného vzoru se všemi detaily. Návody na tyto skládanky jsou někdy tvořeny pomocí počítače a jejich složení zvládne jen trénovaný origamista s obrovskou trpělivostí. Skládání totiž může trvat i několik hodin.
• Geometrické, abstraktní origami tvoří složité mnohostěny, pyramidy, koule a jiná geometrická tělesa z mnohokrát se opakující jedné skládanky, jejíž části na sebe navazují a důmyslně do sebe zapadají.

Odkazy

• John Smith: Origami Profiles, volný překlad: Profily origami
• David Lister: The Forms of Origami

Hlediska

Ovšem hledisek, podle kterých můžeme origami dělit, je bezpočet. Na některé se můžeme podívat blíže:

• Dělení podle složitosti je asi nejběžnější a mezi skladači nejžádanější. Jednotlivé škály se liší především počtem stupňů obtížnosti. Zdaleka nejpoužívanější jsou škály tří až pětistupňové vyjádřené buď slovně, nebo počtem puntíků. Více než sedm stupňů lze nalézt zcela ojediněle. Velmi pěkné slovní dělení vytvořil František Grebeníček: Začátečník - Pokročilý - Zkušený - Náruživý - Umělec - Čaroděj. Odkaz přidat neumím.

Většina hodnocení se podle mého názoru dopouští určité metodické chyby, neboť pracnost (tj. počet překladů), nejčastěji tvořící základ dělení, má se skutečnou obtížností jen málo společného. Zvláště některé tradiční výtvory vynikají značnou obtížností (na hranicích proveditelnosti) a zároveň malým počtem skladů. Naproti tomu propracovaný anděl od Fumiaki Kawahaty je dosti jednoduchý a zkušený origamista si s ním hravě poradí. Zatím nejlépe postavený systém hodnocení obtížnosti jsem nalezl v knize Tošikazu Kawasakiho Vysněný svět origami.

• Dělení podle zobrazovaného objektu je další oblíbený způsob, jak origami třídit. Zdaleka nejoblíbenější jsou zvířátka, ať už živá nebo dávno vyhynulá, běžné jsou některé bájné příšery, zvláště pak draci, dále se můžeme setkat s postavami, tvářemi (zvanými masky), rostlinami, různými užitečnými předměty, geometrickými tělesy a kdoví s čím ještě. Ačkoliv asi každý origamista upřednostňuje některou sortu, většina skladačů alespoň občas složí něco pro ně netypického. Ne tak aoutoři, zde je specializace (někdy i velmi úzká) jevem běžným a univerzálních autorů, kteří skládají doslova cokoliv, je pomálu. Patrně nejznámějším všeumělem je John Montroll.

• Dělení podle rozvržení skladů. Zde můžeme vidět dva hlavní směry, a sice matematické a intuitivní origami. Oba směry se vzájemně prolínají a většina závěrečných úprav je více či méně intuitivních. Za matematické origami považujeme takové, které má všechny sklady přesně dané a to buď přímo nebo pomocí jinak nadbytečných skladů, zvaných pomocné. Nemusíme tedy nic předem vyměřovat nebo skládat cvičně za účelem nalezení správných poměrů. Výsledná skládanka je pokaždé více méně stejná a to i od různých skladačů. Do této kategorie spadá většina tradičních skládanek, ze současných autorů třeba Japonci Kawasaki a Kawahata. Zato složení dvou alespoň trochu podobných intuitivních skládanek vyžaduje značnou praxi a výtvory různých skladačů si nemusí být vůbec podobné. Pokud vás učí sám autor skládanky, probíhá obvykle takovýto rozhovor: "A o kolik to mám ohnout?" "No tak, aby to bylo pěkné". Intuitivní styl zcela upřednostňoval Jošizawa, známý tím, že své modely ze třicátých let vystavoval ještě v letech devadesátých. Plno krásných intuitivních skládanek vytvořila také Míťa. Nejnovějším stylem v této kategorii, vytvořeným ve 2.polovině 20. století Nealem Eliasem, je nahrňčtverečková metoda, jejíž podstatou je síť rovnoběžných, navzájem kolmých skladů. V této oblasti nad jiné vynikají Japonci, zvláště nedostižný Hojyo Takashi. Říká se, že touto metodou lze složit cokoliv, stověžatou Prahu nevyjímaje, že pouze záleží na hustotě rastru. Pěknou ukázkou je tato [ žabka]

Tolik ortodoxní dělení. Sám ještě rozlišuji několik dalších směrů. Tak termínem muchlalové označuji francouzské autory, především Nikolase Terryho a Vincenta Floderera, jehož muchomůrky a korály považuji za naprostý vrchol tohoto stylu. Jako patlaly označuji autory, jejichž postupy postrádají jakékoli stopy krásy a zajímavosti a výsledek obvykle nestojí za námahu. Touto nectností trpí hlavně internetové návody Euroatlanťanů. Samostatnou kapitolu tvoří Robert Lang, který konstruuje skládanky pomocí počítačových programů, které za tímto účelem vytváří. Možná se vám podaří přemluvit mého bratra, aby sepsal oblíbenou pohádku o Langově tarantuli.